Sobotní zápas proti Kroměříži byl pro Martina Petráše posledním v jeho fotbalové kariéře. Třiatřicetiletý odchovanec našeho klubu dochytal 109 třetiligových zápasů, v nichž patřil mezi stěžejní opory mužstva. Po konci aktivní kariéry zůstává Martin i nadále v klubu, tentokrát už v roli šéfa marketingového oddělení.
Martine, jaké pocity jsi měl před svým posledním zápasem kariéry?
Před zápasem byly smíšené, protože jsem už měl z funkcionářské pozice na starost dětský doprovodný program, nebyl čas přemýšlet nad jinými věcmi. Ale pak v kabině na předzápasové přípravě už se mi vybavily všechny vzpomínky na mé začátky, přesun klubu ze Šardic do Hodonína a na všechny naše úspěchy. Když jsme přišli na hřiště, tak to ze mě spadlo, protože jsem se soustředil jen na zápas.
Kdy ti opravdu poprvé došlo, že je to poslední utkání tvé kariéry?
Když jsem v třiaosmdesáté minutě viděl Dresbu (Patrika Dresslera – pozn. red.) se světelnou tabulí. Jakmile došlo na mé střídání, věděl jsem, že už je konec. Špalír, který pro mě vytvořily obě mužstva, mě pak úplně dostal.
Byla to hodně emotivní chvíle, dá se na ni nějak připravit?
Zvládl jsem to líp, než jsem sám čekal.
Kdo s tebou tvé pocity u hrací plochy prožíval?
Nejvíc jsem vnímal Dresbu. Když jsem šel od brány, viděl jsem, že tu tabuli nese on. Druhý byl Peťa Bohun, kterému jsem šel předat kapitánskou pásku. Potom už za mnou přišli gratulanti a lidé z vedení klubu.
Koho z rodiny jsi měl na stadionu?
Měl jsem tam přítelkyni se synem a dcerou, můj mladý tam byl, naši, babička. Byla to super podpora, všem jsem osobně poděkoval. Nachystali pro mě i nějaké překvapení. Dostal jsem knížku s fotkami ze Šardic i Hodonína, pamětní listy. Přišel i můj bývalý trenér z dorostu a žáku Lukáš Fojtík, od Oliho Matuška jsem dostal obraz s osobním věnováním. Potěšilo mě, že si s tím ti lidi dali práci. Bylo do toho zainteresovaných daleko víc lidí, než jsem si dokázal představit.
Po posledním zápase sezony následovala tradiční ukončená. Byla pro tebe v něčem jiná?
Věděl jsem, že jsem na ní jako součást kabiny naposledy. Po půlnoci už mi pan Vasilko řekl, že už nejsem hráč, ale součást vedení. Při loučení už mi všichni i vykali. (smích)
Jak jsi zvládl loučení s kabinou?
Místo už mám vyklizené, tašku na vrácení jsem připravil, už ji zbývá jenom odevzdat.
Plánuješ si někde v nižší soutěži ještě prodloužit kariéru?
Nabídek jsem měl hromadu, ale kdybych chtěl chytat, tak zůstanu v Hodoníně. Dostal jsem ale práci v klubu, nedávalo mi smysl být na tolika místech najednou. Fotbal mi určitě chybět nebude, třeba 5. červenci máme s kamarády z Boleradic dlouho domluvený turnaj, na kterém se určitě ukážu.
