Asi už mnozí z vás tušíte, o čem tyto řádky budou… Ano – zbývají mi poslední dva týdny v roli hráče FK Hodonín. Není pro mě vůbec jednoduché tohle psát, i když jsem to rozhodnutí udělal už před nějakým časem. Věděl jsem, že to bude jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života – napsat tohle poděkování.
Fotbal mi dal strašně moc. Naučil mě disciplíně, odpovědnosti vůči týmu, přinesl mi přátele, známé, kamarády… a samozřejmě i pár nepřátel – tak už to v životě chodí. Ale především mi dal možnost být součástí jedné organizace po celý můj aktivní fotbalový život.
Od prvních krůčků v šesti letech až po kapitána A-týmu. Od začátku jsem měl sen – jednou sedět v této kabině jako hráč a dokázat, že i kluk „z vlastních řad“ může být víc než jen průměrným hráčem. Ať už to byly Šardice nebo Hodonín, věřím, že po 25 letech strávených tady jsem tomuto klubu odevzdal maximum. To, co jsem v roce 2014 slíbil v jednom rozhovoru, jsem splnil – a kdo si pamatuje, ví, o čem mluvím.
FK Hodonín je můj klub a vždy jím bude. Jeho pověst pro mě bude navždy na prvním místě. Vždy se za něj budu prát, hájit ho – ať už v jakékoli roli, pozici nebo třeba jen v obyčejné diskuzi.
Děkuji své rodině a lidem ve firmě P&P, že se mnou tu cestu absolvovali a vydrželi ji celou. Zvláštní poděkování patří několika lidem, bez kterých bych tuhle cestu nikdy nezvládl.
Tati, děkuji ti za všechna ta víkendová vstávání v pět ráno kvůli zápasům a turnajům. Nikdy jsi neřekl „nemůžu“ – obětoval ses pro mě a já si toho neskutečně vážím.
Pane Foltýn, posílám pozdrav tam nahoru. Vždy jste říkal: „Martine, i když budou horší časy, chci, aby náš klub byl vidět. Minimálně v MSFL – kvůli mládeži.“ Jožko, dokázal jsem to pro vás, i když to bylo občas opravdu těžké.
Igor Matůšek, Nádeníček, Lukáš Fojtík a Mario Rossi – děkuji vám za společná léta v žákovském i dorosteneckém fotbale. Lukáši, Mario – vaše zapálení pro klub v době, kdy jsme spolupracovali, bylo neuvěřitelné. Díky vám za to.
Paľo, děkuji, že jsme se spolu v roce 2019 vydali na tuhle cestu. Že jsme to nevzdali a všechno, co jsme si řekli, jsme dokázali. Jak říkáte: „Ani jeden jsme nemuseli. Ale chtěli jsme.“
A na závěr – Olé, pane trenére s velkým T. Zažili jsme spolu opravdu všechno. Od mého dospívání až po váš odchod od trénování. Poznal jsem tady spoustu lidí, kteří milují fotbal, ale takového, jako jste vy, už tady asi nikdy mít nebudeme. Tolik rozhovorů o brankářské technice, o fotbale obecně, o klubu i mimo něj… To se jen tak nevidí. Děkuji vám za všechny ty společné roky a vlastně úplně za všechno.
Každá cesta má svůj cíl – a ten můj nastane 7. června 2025. Přijďte na stadion. Bude to ještě jízda.
Mám vás všechny rád a děkuji vám.
Martin Petráš
